Představte si, že strávíte rok na rančích amerického západu, po boku jednoho z nejlepších horsemanů světa, který je zároveň váš blízký kamarád, učí vás jezdecké tradici starých buckaroo, nechá vás obsedat vlastní hříbata i jezdit nejlepší z jeho „finished bridle horses“, neustále vás podporuje a pozitivně motivuje, všichni okolo jsou usměvaví a milí. Celé dny sedíte ve westernovém sedle, jezdíte na prověšených otěžích, většinu dne v kroku a klusu pracujete kolem krav, a když musíte přivést zpátky uteklou kravku, řítíte se cvalem z kopce plného kamení a jezevčích nor s plnou důvěrou, že kůň se o vás postará.
A pak se vrátíte domů pod Jesenické kopce, zcela dobrovolně vstáváte ráno před pátou, v šest hodin už krmíte dostihové koně, místujete boxy, taháte kýble s vodou. Zametáte stáje, necháte si nadávat za špatně složenou deku na věšáku. Jezdíte v ochranné vestě a přilbě na koních sršících energií, kteří si z vás dělají srandu i v klusu na hale, a když jdete cválat na dráhy s nejhodnějším koněm z celé stáje, brní vás ruce z napětí v otěžích. Snažíte se nevypadnout z dostihového sedla, vysvětlit koni, že „doprdele trenér říkal, že se máme držet za ním“ a na kopci se se slzama v očích už po sté ptáte sám sebe: „Proč?! Co já tady vůbec dělám?!“
Protože se tady pořád mám co učit. O koních, o lidech, o sebe samé. Přestože nikdy nechci dělat dostihové koně, přestože tady to učení mnohem více bolí, přestože se občas učím jen z toho, že vidím, jak některé věci nefungují. Přestože se někdy musím udiveně ptát, proč lidé od dostihů dělají některé věci tak šíleně složitě, když jdou přece udělat tak snadno?! Vždyť se jděte podívat na westernové koně, jak to může fungovat.
Jenže ono to platí i obráceně. Ruku na srdce, kolik „westerňáků“ se kdy bylo byť i jen podívat na dostihovém tréninku? Kolik westerňáků bralo lekce o nezávislém sedu a chodech s kmihem od drezurního trenéra?
Máme se od sebe navzájem co učit.
Zdeněk Matysík, trenér a majitel dostihové stáje v Petrově nad Desnou, je bezesporu jedním z nejúspěšnějších jezdců a trenérů, které kdy dostihový svět v této zemi měl (je mimojiné trojnásobným vítězem Velké Pardubické). Mou nejoblíbenější „pracovní činností“ je sledovat ho při cvalových pracech s jeho nejlepšími koňmi. Dřív bych tomu těžko uvěřila, ale ježdění dostihových koní není jen o rovnováze a o síle paží. Kvůli dostihovému „sedu“ a způsobu přiježďování dostihových koní jezdec prakticky ztrácí možnost ovlivňovat koně pomůckami sedem, vahou a holeněmi, a k ovládání koně mu zbývají otěže. Proto je při dobrém ježdění dostihových koní snad více než kde jinde tak důležitý cit a komunikace s koněm. Cit a komunikaci není snadné popsat, ani vidět, ale je to právě to, co dělá z pana Matysíka velkého jezdce, a je to zároveň důvod, proč jeho ježdění vypadá tak přirozeně, plynule a harmonicky.
Dostihový trénink a sport je neuvěřitelně náročný na koňský pohybový aparát. Přetržené šlachy a velmi brzké konce slibných kariér mladých koní jsou vcelku běžnou záležitostí. I pro mne, jakožto westernového jezdce, je přínosné sledovat, jak probíhá trénink a dávkování zátěže ve stáji u pana Matysíka, který se takovýmto zraněním snaží předcházet, dá mladému koni čas, který potřebuje na to, aby psychicky i fyzicky vyspěl. A pokud má v tréninku koně, který je geneticky predisponován k problémům s pohybovým aparátem, je i takového koně schopen připravovat tak, aby mohl ve zdraví odběhat několik (!) dostihových sezón.
Přístup k tréninku, kdy jde v první řadě o koně a jeho zdraví, je také důvodem, proč si k panu Matysíkovi dávají koně do tréninku majitelé ze vzdálených koutů republiky. Svého koně tak sice vidí jen několikrát do roka, ale mají jistotu, že o koně je špičkově postaráno, že dostih, který poběží, byl vybrán s ohledem na vyhovující délku, dráhu, na které se běží, i půdu, která je v den dostihu.
Kdo z trenérů by dokázal přivést koně na závodiště a pak ho škrtnout z dostihu, protože tvrdá dráha ohrožovala zdraví koně? Pan Matysík to udělal, a bílá kobyla mu to vrátila skvělým druhým místem v letošní Ceně Labe (druhý největší dostih při Velké Pardubické). Takové „malé“ zadostiučinění a potvrzení, že pan Matysík pozná dobrého koně a dokáže ho natrénovat pro velké dostihy i ve skromných podmínkách pod Jesenickými kopci.
Tak pro to a mnoho dalšího mi stojí za to pracovat v tak odlišném světě. Mohu se tady naučit o věcech, které budou ku prospěchu mým westernovým koním, i o lidských hodnotách, bez kterých bych v tomto světě žít nechtěla.
